Stále mi schází…

Dobrý den, já vám volám, protože si sám se sebou vůbec nevím rady. Víte, před měsícem mi zemřela manželka. Strašně mi chybí a já vůbec nevím, co dál. Mám syna a vnoučata, ale teď mě vůbec nic netěší. Nemyslel jsem si, že mi žena odejde takhle brzy. Vždycky jsem si myslel, že to budu první já.

Je to těžké, syn mě navštěvuje a pořád mi volá, ale pořád se mě snaží rozveselit a to nejde…No, co bych nejvíce potřeboval? Nejvíc bych potřeboval, aby tady byla…Já vím, že to neumíte zařídit…Moje žena byla učitelka, pracovala na základní škole čtyřicet let. A to písmo, to jí zůstalo, nádherně psala. Seznámili jsme se před kamaráda, ona byla taková stydlivá, pořád s knížkou, to ještě studovala. Já do té doby žádný pořádný vztah neměl a hned z toho byla láska na celý život…(pláče) Já před synem nechci brečet, on toho má nad hlavu a taky to byla jeho máma. Ale byl bych rád, kdyby se mě na ni někdy zeptal, tak jako vy. Ale on o ní nechce mluvit, pořád mi vypráví něco veselého…Asi máte pravdu v tom, že se o mě bojí a nechce mě rozesmuťnovat… Ale teď, když jsme spolu promluvili, mám pocit, jakoby tu moje žena chvilku byla. Ulevilo se mi.. Víte, zažili jsme toho spolu hodně a já o tom chci mluvit, i když to bolí.